Narodila jsem se na střední Moravě. Než jsem zakotvila v Praze, vzala jsem to mnohaletou oklikou přes Ostravu, která mě navždy poznamenala svým syrovým industriálním kouzlem. Výsledkem mých pražských dobrodružství je rodina sestávající z manžela Cristiana a dětí Marii a Krištofa. Po ránu se obvykle cítím jako Ghostgirl, v průběhu dne však získávám možnost znovu-objevovat sílu dětské hry a vnímavosti, abych se pak po večerech stala poněkud povadlým ptákem Ohnivákem. Prostor našeho domova, tak trochu připomínající stísněnou rukavičku (VIZ pohádka níže), nám stále chystá mnoho překvapení a inspirací. Všechny druhy vjemů se mi vzájemně protínají a mám potřebu je zprostředkovávat lidem – v podobě volné výtvarné tvorby, dílny, výstavy či psaní článků.

http://www.dialogo.cz/EVA.htm

Nejoblíbenější pohádka
Napadá mě holčičí romantická klasika O Popelce, ale například i Sedmero krkavců. Jako vypravěče uznávám K. J. Erbena. Nyní v dospělosti pro mne má největší význam litevský mýtus O Vasilise z knihy Ženy, které běhaly s vlky v podání mexické vypravěčky C. P. Estés

Nejoblíbenější dětská knížka
Například knížka V. Čtvrtka Jak si Slávek načaroval Dubového mužíčka. Se svou tříletou dcerou jsem znovuobjevila ukrajinskou pohádku O rukavičce. Knížka je zvláštně ilustrovaná Jarmilou Marešovou....(K rukavičce ztracené ve sněhu. Přibíhají zvířátka a zabydlují se v ní. Nakonec v ní bydlí myš, žába, zajíc, kaneček, liška, vlk i medvěd. Ve své rukavičce měli sice těsno, ale útulno).

Jakou pohádkovou bytostí bys chtěla být?
Osud malé mořské víly je smutný….Z chvostu ptáka Ohniváka chytím leda tak pírko….. Uzavřela bych to Včelkou Sluněnkou Jakoba Streita alias „malou uličnicí včelkou Májou“….

Měla jsi nějakého oblíbeného hrdinu?
Vysloveně ne….momentálně mě napadá třeba komiksový pejsek Barbánek…. Z klasických pohádek se mi dnes jako nejzajímavější a nejinspirativnější jeví Červená Karkulka a „malá mořská víla“.

Čeho ses v dětství nejvíc bála?
V době mých dětských strachů se hodně mluvilo o jaderných explozích a katastrofě v Černobylu. Nejvíce mě vyděsil film o katastrofě v Nagasaki – po zhlédnutí závěrečných scén jsem dlouho poté žila s pocitem, že na mne v noci na záchodě číhá spálená ozářená mrtvola. Podobný efekt mělo vyprávění R. Luskače, který se při svém pobytu na Sibiři setkal s chlupatým mužem, jemuž vesničané říkali Vlkodlak - po nocích běhal s vlky, neuměl srozumitelně mluvit a když po někom něco potřeboval, zaškrábal svými dlouhými nehty na dveře. Poté co zemřel, sousedi mu vycpali končetiny mákem. A nerada bych zapomněla na jakýsi můj osobní přízrak, a to „skřítkosovu Skora“ – byl jakousi asociací na to slovo „skoro“ a jehož vzezření odpovídalo grafické ikonce sovy z poradny v časopise Vlasta.

Měla jsi nějakou tajnou skrýš?
Tajnou skrýš jsme neměla, možná by jí mohla být „jeskyně“ pod peřinou, kam jsem se před spaním schovávala před strachy. Hračky i moje ruce ožily a dělaly mi tam společnost.

Nejoblíbenější večerníček
Asi nejsilněji se do mne zapsal Kocour Mikeš… teď v dospělosti oceňuji zejména Maxipsa Fíka a loutkové ztvárnění Karafiátových Broučků.