Herec a mim Vojta Švejda je výraznou osobností české alternativní scény. Ve svém repertoáru se především zaměřuje na žánr pantomimy, která jak se zdá zažívá poslední dobou obrodu. Pantomimu vnímá jako ponornou řeku, kdy záleží především na herci, jak s ní dokáže intuitivně pracovat. Dobrodružné putování za svým snem s ním mohou děti zažít ve hře Arktický Robinson, a nebo se postavit strachu v „děsivé pantomimě" Albert se bojí.

Věnujete se pantomimě a pohybovému divadlu. Jsme podle vás v tomto oboru stále na evropské, potažmo světové špičce?
Na špičce jsme asi byli v 70. až 80. letech minulého století, dnes už to nejspíš neplatí. Ale legenda stále trvá, a to je taky dobře. Hodnotit, kdo je na špičce dnes, to lze asi těžko.

Pantomima podle mě momentálně zaznamenává sice útlum, ale taky změnu ve vývoji - myslím celosvětově. Klasickou moderní pantomimu nebo pantomimu vůbec lze vidět na světových i domácích festivalech jen zřídka, ale čím dál více můžeme narazit na tzv. vizuální divadlo, obrazové - mnohdy doprovázené živou hudbou, s použitím rekvizit a kostýmů, jakožto zastupujícího výrazového prostředku představení, herectví spojené s tancem, video projekcí...

V takovémto divadle je kladen velký důraz na přesnost pohybového výrazu, i když civilnějšího, ale čistota gest a mimiky je tu ohromně důležitá. Zde se myslím může mim velmi dobře prosadit. V neposlední řadě také nástup moderního cirkusu nabízí velkou šanci pro pantomimu. Jinak, když už jsem někde narazil na nějakého pantomima, bylo to vždy velmi podobné - civilnější pohybový přednes, vlastní hlasový doprovod, občas mluva, komiksová stylizace.

Ono hodně u pantomimy záleží na jejím interpretovi a tvůrci. Je to velmi specifický styl hry. Já žánr pantomimy vnímám jako ponornou řeku, která pluje podzemními cestami, pak z ničeho nic někde vyvěrá a teče krajinou a pak se zase ztratí v podzemí, aby se ukázala jinde. Chce to svůj čas.

Často vystupujete v cizině, pracoval jste se zahraničními režiséry. Liší se reakce na vaše představení doma a v cizině?
Všude jsou lidé jiní a mají tudíž jiné reakce a nároky na divadlo, ale obecněji jsou lidé z venku tak nějak otevřenější k jinému pojetí divadla. Zajímavé je pozorovat, když jedete hrát do západní části Evropy nebo světa, a pak s tím samým kusem jedete na východ; jsou tu diametrálně odlišné reakce, ale technici jsou si v divadle dost podobní (smích).

Deset let se pohybujete na pražské alternativní scéně. Máte pocit, že se za tu dobu nějak změnila?
Myslím, že je bohatší, co se počinů týče. Sleduji čím dál víc jedinců nebo skupin, ale jinak je to těžká otázka, já jsem se taky za tu dobu změnil, takže nevím, z jakého úhlu na to teď koukat. Ale řekl bych, že za posledních deset let alternativní a taneční divadlo učinilo výraznější posun ve vývoji než činoherní scény a že by si taky zasloužilo větší podporu jak finanční, tak odbornou - přece jen se jedná i o atraktivnější vývozní kulturní artikl než třeba klasická činohra.

Cítíte jako umělec dostatek příležitostí? Nemáte chuť vyzkoušet si i jiné formy divadla (třeba právě činohru)?
Jsem na volné noze, takže si musím většinou ty příležitosti pokoušet vytvářet sám. Někdy máte práce nad hlavu a jindy jste nervózní, že se dlouho nic neděje. Jsem otevřený k celkem širokému spektru spolupráce, a taky se vlastně snažím styl pantomimy a činoherního herectví propojovat.

Pocházíte z Ostravy a mimo metropoli také často hrajete. Je to v nějakém ohledu jiná zkušenost?
Zkušenost je to obrovská - hlavně proto, že přijedete někam, kde vás vůbec neznají, a vy je musíte přesvědčit o svých kvalitách. Je to velmi živé a co kraj velmi různorodé. Někde jsou lidé přívětiví a jinde uzavřenější. Herec se díky tomu naučí dobře spolupracovat s publikem. Navíc mne baví cestovat, a taky za tu dobu, co jezdíme po Čechách i cizích zemích, už máme i své příznivce, tak je to mnohdy milé a občerstvující.

Hrál jste se skupinou Krepsko, ale většina vašich posledních inscenací je velmi komorní. V jakém uskupení se cítíte nejlépe?
Teď to jsou asi dvě otázky v jedné. Krepsko začínalo svým způsobem taky jako komorní scéna - hromadné improvizace jsme hráli v NoDu někde v rohu, první pevná představení jako Šunt nebo Fragile byly také komorní a ani pozdější inscenace nebyly postaveny pro velkou scénu a hrály se na ní jen ojediněle.

Je to asi dáno tématy a tím, že se jedná o úzkoprofilové divadlo se svými diváky. Mne osobně takovýto rozměr sedí nejvíc, mám radši menší nebo středně velké scény, protože mám rád kontakt z divákem. Ale už jsem taky párkrát hrál pro hlediště se zhruba čtyřmi sty nebo pěti sty diváky a bylo to také moc fajn.

Foto: P. Hejný

Podle čeho vybíráte témata?
Asi podle aktuálnosti, senzitivity, hratelnosti, osobního zážitku, chutí se vyjádřit k určitému tématu, zkrátka zkusit si něco. Někdy z kolektivního zážitku vznikne kolektivní tvorba. Ale nejčastěji mne to tak nějak přepadne a přinutí samo vytvořit něco dalšího...

V poslední době jste se ve své tvorbě věnoval i dětem – proč?
Z chuti zkusit si vytvořit představení pro děti. Tvorba pro děti je velmi důležitá, v dětském věku se člověk formuje a vyvíjí, a proto by mu měly být předkládány co nejkvalitnější věci, aby se v něm jitřila fantazie, měl z toho zážitek a abychom ho nenápadně naváděli k uvědomování si hodnot.

Přitom, je důležité, aby to nepůsobilo výchovně. Navíc v dnešní době velkofilmů a přístupu na internet je stále těžší děti zaujmout. Lehce se to píše, ale těžce se to dělá. On taky dětský divák vám nic neodpustí a dá vám svou reakci velmi jasně znát.

Rád taky hraji pro rodinné publikum, mám vždy pocit utuženého kolektivu a teď, když mám taky rodinu, si uvědomuju, jak moc nás naše společné zážitky vlastně formují a scelují.

Foto: Vladimír Burian

Máte pocit, že inscenace pro dětské publikum vzniká podle jiných pravidel?
Já se moc žádných pravidel nedržím. Ale rozdíly tu určitě jsou. Na dospělého diváka buď musíte být rafinovanější ve vyprávění příběhu, nebo dokonce žádný příběh mít ani nemusíte a myšlenky vystavíte na obrazu a atmosféře.

Ne že by dětský divák neporozuměl obrazovému a atmosférickému pojetí , ale přece jen je třeba to udělat přístupnější. Už jen délka představení hraje velkou roli, pak také způsob herectví a mluvy. Taky to souvisí z věkem dětí, jinak vypadá představení pro děti od tří let, jinak pro děti kolem sedmi let a úplně jinak pro děti kolem dvanácti či čtrnácti let. Mám pocit, že udělat kvalitní představení pro děti je stejně těžké jako pro dospělého diváka.

Jaký jste vy sám divák, a jaké divadlo vyhledáváte? A do jakého divadla byste s klidem v duši poslal své dítě?
Mám rád divadla, která ví, proč hrají, a z nichž cítím zaujetí pro onu věc. Pokud vidím představení, které je originální a upřímné, tak mi vůbec nevadí, je-li kostrbaté a trochu pokulhává. Rád také občas chodím na amatérské soubory.

Co se divadelního žánru týče, nejsem ostře vyhraněný, nechávám se rád překvapovat, ale nejvíce se asi snažím navštěvovat divadla mé generace. Jinak dětská divadla zatím nemám tak zmapována - syn je ještě malý, ale moc se těším, až chodit začneme. Určitě zajdeme na Buchty a loutky, divadlo Letadýlko, Čmukaře z Trutnova, Tyátr Víťí Marčíka, Jakuba Folla nebo Studio Lenky Tretiagové.

Rozhovor vedla: Marta Loubková
Foto: P. Hejný, V. Burian, archiv Vojty Švejdy

Vojta Švejda (nar. 1976 v Ostravě) je herec a mim. Vystudoval – kromě oboru kuchař-číšník – Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a nonverbální a komediální herectví na pražské HAMU. Od studií je jeho jméno spjato s alternativní scénou Alfred ve dvoře, kde účinkoval v množství inscenací i uvedl své vlastní autorské projekty.

Působil v divadelní skupině Krepsko, je členem improvizovaného invazivního rockového seskupení Krajské Štáby a anekdotik-punk dua Exclusiv Mars a jeho jméno se objevuje v souvislosti s žánrově pestrými projekty domácí alternativní scény (například site-specific festival Čtyři dny v pohybu).

Mezi jeho nejúspěšnější dětský projekt patří „děsivá pantomima" Albert se bojí (2007), kterou vytvořil pod vedením amerického režiséra Jamese Donlona. S ní objel několik zemí (včetně USA) a získal za ni Cenu diváka na festivalu Česká taneční platforma. K vidění je i v několika českých filmech (nově například Modrý tygr). Více najdete na jeho webových stránkách www.vojtasvejda.cz