Medvídek Blitka, stripy o nepříliš hubených borkách, pudlí náušnice, nášivky s holčičkou, co má lupy, i šité ilustrace ke klasické pohádce O červené Karkulce a nově i Perníkové chaloupce. To vše má jednu společnou autorku, kterou je Vendula Chalánková. Práci této mladé výtvarnice můžete aktuálně obdivovat v Moravské galerii v Brně, kde do 3. března 2012 potrvá výstava Z pohádky do pohádky.

Stačí chvilka a necháte-li na sebe působit její umělecké artefakty, začnou se vám v hlavě množit už skoro vytěsněné vzpomínky z dob, kdy vám bylo tak šest až dvanáct let: modrá krabice od broušených sklenic a v ní v natrhaném novinovém papíře uskladněný betlém, ruské bonbóny ve stříbřitě blyštivém celofánu, první nóbl gaťky olemované kraječkou, papírový slunečník s třásněmi nebo plechová zobací slepička na klíček.

Všechen ten dětský fetiš s nasládlou vůní bezstarostného života jako by existoval kdesi v paralelním prostoru – ten je sice často banální a kýčovitý, ale zahlcuje lidi dojetím a sentimentem. A právě skrze něj se Chalánková vyjadřuje k současnosti – ovšem v žádném případě ne povrchně či podbízivě.

Až bolestivě upřímně zachycuje momenty z reality mladé ženy v komiksech – knižně vydaných pod názvem Cukr a počasí, šije heboučké plyšáky, kteří ale vůbec nejsou krásní, vyšívá zprávy sms, co jí dojdou, aby se tak pokusila zachytit nezachytitelné, a potom ještě ručně vyrábí náušnice z ibuprofenů. Vendula Chalánková svým uměním zkrátka žije, a to mu notně dodává na síle a šmrncu. Vlastní design značku Zvrhlý vkus a své výrobky prodává například na webu www.fler.cz

Tvé umělecké artefakty jsou plné odkazů na dětství tobě generačně spřízněných lidí, napadá mě, jestli si jako malá holka měla tlusté vonící fixy...
Myslím, že si to přesně trefila, můj hlavní inspirační zdroj je dětství. Které bylo krásné a provoněné oněmi tlustými fixkami. A mimo to je mou studnicí nápadů také život a jeho absurdnosti, záhady, mezilidské vztahy a pozorování toho: ,,jak jde čas".

Vážně sis jako malá myslela, že si tě vezme Karel Gott?
Myslela jsem, že se nežení, protože čeká na mě, až vyrostu. Hrála jsem tenis sama se sebou o zeď a představovala si, jak si mě vezme jako slavnou tenistku.

Co tě jako malou holku vážně bralo?
Za velkou krásu jsem považovala samozřejmě dvoupatrový penál. Svetr s Mickey Mousem, který jsem si doslova vyplakala v Prioru v Prostějově – městě módy. Sněhuláka, co mi uháčkovala maminka. Když jsem večer usínala s otevřenými dveřmi a slyšela jsem znělku seriálu Chobotnice s komisařem Cattanim.

Ještě něco?
Chlupy po stranách koberce v obýváku česala jsem je jako panenku. Tajemství zamčené skříňky v obývací stěně, kde byly dřevěné popelníky, plné patrony a různé ozdobné lahve s alkoholem. Vůně plísně míšená se slaninou v almaře u dědy Troubeckého. A pak také hromada kalů zarostlých trávou u babičky Vacanovské. Krecht (jáma, která sloužila k dlouhodobému skladování některých plodin, hlavně brambor, řepy a mrkve, pozn. red.) na řepu, ten byl přikrytý velkou deskou. A nakonec prkna, kterýma byl ohraničený písek u slípek, já po nich chodila a myslela si, že budu skvělou provazochodkyní.

Vyznávala si kult panenky Barbie?
Barbie jsem dostala až v pozdějším věku, měla jsem k ní hadrového Johnyho. Tvořili pár a hrála jsem si s nimi na to, že někam jezdí, a tam se Johny po Barbie válí. Sestavila jsem jim i propracovaný dům z malé skříňky na kolečkách. Měli dvě patra.

Co je tvým nesplněným a naopak splněným dětským snem?
Mé sny se v dětství plnily. Většinou jsem ale musela čekat, třeba i roky. A tak je to doposud. Konkrétně splněným snem byl domeček, který mi tatínek postavil nad sklepem, měl venkovní terasu a vnitřní zastřešenou část, záviděly mi ho všechny děti z ulice, některé jsem do něj vpouštěla za účelem společné hry na kuchyňku.

Máš nějaké fetišistické sbírky?
Fetišistickou sbírku mám velkou. Jsou v ní právě věci z doby, kdy jsem byla malá: stříbrný jelen, kterého měl tatínek na Volze a kterého si nechal, když Volhu prodal, kus letadla, co spadlo do lesa za Troubkama při druhé světové válce, těžítko, kde sněží, ale ta tekutina už tam zbyla jen úplně na dně, placičku z Macochy, co mi dal chlapeček, kterého jsem měla ráda, hodně sušených kytek, lisovala mi je maminka, černý kamínek s bílým proužkem a takovou truhličku, ve které je to všechno schované.

Inspiruje tě třeba český bulvár?
Jedno období jsem takové měla. Tatínek byl vášnivým čtenářem Blesku. Pokaždé, když jsem přijela domů, tak jsem si z Blesku dělala výstřižky. Vznikly pak obrazy, na kterých jsou ony výstřižky nalepené:

I Barbie má své problémy.
Lysohlávka na sirkách.
Nadsamec s fotkou Jardy Jágra.
Kam na víkend.
Potřebujeme zákon na ochranu proti barmanům?

A co ty a internet?
Mám ho ráda.

Co tě zaručeně nakopne k tomu tvořit?
To ti přijde taková potřeba. Poslední dobou mě demotivuje, když mám mít výstavu, aniž bych měla hotové nové věci. Naučila jsem se výstavy odmítat. Věci musí vznikat přirozeně a ne pod tlakem.

A co tě zaručeně v dnešním světě dokáže dožrat?
Televizní noviny! Televize musela z domu, ale odnesl ji můj přítel zrovna, když jsem sledovala dokument o filmu Hluboké hrdlo. Jinak mě dokáží naštvat dezinformace, které média šíří, ony polopravdy a udržování trvalého strachu, někdy mi to připadá jako vystřižené z Orwella, kde se lid drží v neustálém strachu. A ten strach se za využití médií stupňuje a hrozba mění podobu podle toho, jak se hodí. Aktuální citát, který podle mě není ,,hanebný,, ale zamyšlení hodný: ,,Okamžitě po útocích 11. září se naplno rozběhla propagandistická mašinérie; byl z nich vyvozen závěr, že celý svět je vystaven obrovskému nebezpečí – terorismu – a že jedinou cestou k záchraně světa bude rozmístit síly v Afghánistánu. Posléze byl Afghánistán okupován a krátce nato také Irák..." To řekl íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád.

Jak reagují lidé na tvou někdy zvláštním způsobem provokativní tvorbu?
Různě. Někdy mě kárají, jindy chválí, někdy křičí a někdy se smějí.

A jak ji vnímají tvoji příbuzní?
Mají se mnou soucit, protože pořád očekávají, že se jednou normálně zaměstnám.

Kde bereš hrdiny svých výtvarných počinů?
Největším hrdinou je můj přítel. V komiksech vystupuje jako kladný ale i záporný hrdina. Rozhovory s ním zaznamenávám nejraději. Je to bravurní glosátor našeho společného života.

Ještě neztvárněná je situace:
Dříve: Vendulko, ty jsi moje bohyně.
Nyní: Vendulko, cvičíš?

Co za svou uměleckou minulost považuješ za největší úspěch?
To se mění, jednou tohle, jindy tamto. Při této otázce musím zmínit dokumentární film: Můj život je zpackaná sezóna, který se mnou natočil kamarád Mák.

Byla jsi na studijní cestě ve Španělsku, cestovala si po Indii, jak z venku vidíš naši zem?
Když já ji vidím spíše zevnitř. Ale jeden postřeh bych měla. Nedávno jsem se bavila s kamarádem o tom, že mě sužuje, jak jsou tady klienti hrozně nedochvilní s placením už odvedené práce. Kamarád Petr mi k tomu řekl, že to se jinde ve světě neděje, že je nemyslitelné, aby neplatili včas nebo vůbec nebo aby se museli upomínat, čímž já musím trávit velkou část svého života.

Rozhovor vedla: Janka Ryšánek Schmiedtová
Foto: archiv Venduly Chalánkové